Jednání zastupitelstva 12.11.2009

Toto zasedání mělo za úkol schválit potřebný další krok k projednávanému Návrhu územního plánu (který se dost bolestně dotýká i Jílovecké ulice). Nemohla jsem se osobně z rodinných důvodů zúčastnit, o to více mě těší zaštítění jinými. Přečtěte si milý (pro nás staromilce) článek , který byl zaslán do místních novin .

Nacháme se překvapit, zda ho uveřejní.

K novému územnímu plánu – Jílovecká ulice, Koštofrank

“Celé to ničení Země, “zeleně světa”, vlastní naší “pozdní” době, se děje ve jménu humanismu a péče o člověka.” Záměrně začínám tento článek citací z knihy Václava Bělohradského “Myslet zeleň světa”, neboť v jedné větě vystihuje to, o co usiluje nově vypracovaný a zatím radnicí projednávaný územní plán Semil. Ve jménu dobrého života budoucích generací Semil tu dnes hrozí naplánování zničení jejich, troufám si tvrdit, nejkrásnějšího zákoutí, a to semilského unikátního historického celku, který tvoří Koštofrank (kostel a hřbitov stojící na místě nejstaršího doloženého semilského osídlení), pramen se sochou sv. Václava a uskupení tří roubenek v Jílovecké ulici. Ani jedné ze jmenovaných památek sice nehrozí přímo demolice, ale možná ještě něco horšího: degradace těchto pomníků minulých generací na zajímavou kulisu pro projíždějící řidiče. Podle projednávaného územního plánu (jehož platnost může trvat do r. 2025; za předpokladu, že nové zastupitelstvo nenechá vypracovat územní plán nový) má být napojena nová silniční přeložka na silnici vedoucí přes Komenského náměstí (kolem mariánského sloupu) směrem k Jílovecké ulici, přeložka pak povede Jíloveckou ulicí, čímž doslova zatne nůž do tepny koštofransko-jíloveckého srdce (samo sebou se už rozumí, že domy stojící naproti roubenkám budou zbořeny). Hrozí tedy něco podobného, co v Turnově se stalo skutkem – starý židovský hřbitov se přikrčeně tísní pod mostem, uškrcen silnicí ze všech stran.

Demolice Jílovecké prakticky začala již v roce 1976 odstraněním památného Faustova domu (nároží Koštofranské a Jílovecké). Po jisté postkomunistické odmlce se nyní začíná vymetat cesta pokračovatelům započaté práce. Nevím, zda Václav Cílek, který byl začátkem tohoto roku na pozvání radnice v Semilech, navštívil také vzpomínanou část Semil, ale jsem si jista, že by podal pregnantní vysvětlení pro to, proč bychom měli toto místo zachovat takové jaké je a naopak se zasadit o jeho zkrášlení. Nachází se tam totiž všechno, co v minulých dobách činilo místo posvátným: pramen čisté vody, pro kterou si chodí lidé z širokého okolí, navíc posvěcený sochou svatého Václava; starý košatý dub (vzpomeňme posvátné dubové háje pradávných Čechů), a nakonec kamenné mohyly – hroby předků. Všechny tři základní fenomény posvátného okrsku jsou zde jasně rozpoznatelné – kámen, voda i strom; navíc doplněny zachovanými staveními z dob těch, kteří tu byli před námi (roubenky). My už jsme se patrně stali pro tyto neobvyklé konstelace a s duší krajiny spojené prvky hluší a slepí, ale nedovolme, abychom je proto ukradli našim potomkům a potomkům našich potomků!

Na závěr si neodpustím ještě jednu poznámku určenou zadavatelům vypracování územního plánu. Můj dědeček, který byl jistě statečný a moudrý muž, za svého života vždy říkal: “Nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci.” Píšu to proto, abych upozornila, že při zadávání veřejných zakázek (jako je třeba hledání zpracovatele územního plánu) nemůže být cena nejdůležitějším nebo dokonce jediným kritériem pro výběr vítěze. Neboť nejsme tak bohatí kulturním a přírodním dědictvím, abychom s ním mohli po libosti mrhat a nakonec získat tak málo.

Post scriptum: Článek jsem psala ještě před sobotním projevem Václava Havla v ČT a jsem ráda, že ještě stihnu si vzít za patrona svého úsilí třetího Václava, který o odpovědnosti za schvalování územních plánů výslovně vedl řeč.

Šárka Bažantová